Idea českého státu

Máme společnou ideu?

Máme. Je to myšlenka, ke které se všichni můžeme hlásit a která z nás dělá nejen občany ale i národ a lid této země. Je to idea Českého státu, dříve i státu Československého, s nímž jsme historicky kontinuální. Tento stát má být pak naším společným domovem ale také cílem společného snažení.

Jaký ale má tento stát být?

Má být samostatný, demokratický, sociálně ohleduplný a vlídný k občanům. Má být státem národním, hospodářsky prosperujícím  a sebevědomým. Ovšemže tyto vlastnosti jsou uvedeny jako obecné. Mají být cílem společného snažení ale při různosti názorů a zájmů se můžeme lišit v metodách  jeho dosažení a také v míře a způsobu uplatnění těchto vlastností. To už je ale předmětem demokratické veřejné diskuze a politické soutěže. Cíl by nás ale měl spojovat.

Tak proti tomu jistě nelze nic namítat.

A co hodnotový systém? Jaké občanské ctnosti by měly být preferovány?

Vlastenectví, pracovitost, řemeslná dovednost a vzdělanost, občanská zodpovědnost a smysl pro rodinu, sociální cítění, tolerance a poctivost. Takové povahové rysy a vlastnosti by měly být oceňovány a požadovány.

Ani tady jistě nebude námitek.

Samozřejmostí je pak i symbolika, sestávající z atributů daných zákonem, jako je státní vlajka, státní znak, standarta prezidenta republiky, státní pečeť, státní barvy a státní hymna. V našem prostředí je většina těchto symbolů chápána i jako symbolika národní. Nejen pouze jako státní. Jsou tu ale i další atributy, které nemusí být pro každý stát samozřejmé ale pro nás naprosto nesporné jsou.  Úřední jazyk, který je i hlavním znakem naší etnické příslušnosti, státní hranice, které patří k těm nejstabilnějším v Evropě, Hlavní město s historickým sídlem hlavy státu, vojsko, vlastní měna, korunovační klenoty českých panovníků, lipový list, hora Říp a řada dalších předmětů, budov a kulturně – historických hodnot.

Ale stát a národ s historií by se měl opírat i o pozitivní historické tradice, které určují kontinuitu státu a kulturní obraz národa doma i ve světě.

Máme toho opravdu hodně.

Národní mýtus, který nazýváme starými pověstmi, nástupkyně Sámovy říše Velká Morava s Rostislavem, cyrilometodějskou tradicí a mocným Svatoplukem. Její kněží byli šiřiteli slovanské křesťanské vzdělanosti a vladaři přímými předchůdci přemyslovského státu.

Bořivojův křest a budování státu prvními Přemyslovci, tradice knížete Václava jako světce ale i reprezentanta křesťanského, středověkého národa, také ale kult Sv. Ludmily a Sv. Vojtěcha jako vzdělance evropského formátu. Následně vláda velkých panovníků Boleslava I. a Boleslava II. Se založením pražského biskupství a první Češkou s diplomatickým posláním, abatyší Mladou Přemyslovnou.

Následuje obnovitelská role Břetislava I., s opětovným spojením s Moravou a obranou proti německé rozpínavosti, Břetislavova iniciativa k usměrnění veřejného života a vztahů mezi Přemyslovci (Břetislavova dekreta, stařešinský řád). Potom doba prvního krále, Vratislava II.

Jistě sem patří i úspěšná vláda Soběslava I., vítěze od Chlumce a potom získání královského titulu Vladislavem II.

Důležité jsou i postavy Přemyslovských panovníků, kteří překazili záměry na roztrhání přemyslovského státu intrikami císaře Barbarossy na tři samostatné subjekty. Byli to Jindřich Břetislav, Konrád Ota a Vladislav Jindřich. Konrád Ota navíc přispěl i novým zákoníkem – Statuty Konráda Oty.

Přemyslem I. Pak začíná další rozmach přemyslovských Čech, kdy se České království stává středoevropským hegemonem. Václav I., Přemysl Otakar II., Václav II a Václav III., představují jedno z vrcholných období, kdy Přemyslovci dočasně ovládli nejen Čechy a Moravu ale i Rakousy, Polsko a Uhry a jejich vliv sahal až do Pobaltí.

Po nepříliš dlouhém úpadku nastala doba lucemburských králů kdy český král Karel dosáhl císařské hodnosti a založením univerzity pozvedl vzdělanostní úroveň země. Jeho syn Václav pak pochopil snahy reformátorů o nápravu poměrů a podpořil činnost kazatelů a mistrů, kteří se snažili o vyřešení tehdy už pokročilé krize středověké společnosti. Vydáním Dekretu kutnohorského nejen spravedlivěji upravil poměry na vysokém učení ale zároveň tím podpořil i reformní hnutí mezi univerzitními mistry.

Husitství a reformace nepřinášejí jen úctyhodné válečnické umění a úspěšnou obranu před křižáckými vojsky ale především ideový kvas, který ovlivnil podstatnou část Evropy a její myšlenkový svět. To husitské cepy probojovaly cestu evropské reformaci!

A tak od Husa a Jeronýma ale i od Žižky a Prokopa vede cesta k České konfesi i českobratrské reformaci, bratrskému školství a také vládě Jiřího z Poděbrad, za jehož panování jsme se těšili na svou dobu neobvyklé náboženské toleranci a král Jiří navíc inicioval i ambiciózní projekt, který byl předchůdcem současné OSN.

Předbělohorské období bylo poznamenáno rozvojem humanistického a renesančního myšlení a kulturních projevů a to jak v katolickém tak v kališnickém a  českobratrském prostředí. Tato éra nechala vyrůst řadu osobností jako byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Jan Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína  a konečně Jan Amos Komenský. Tato doba byla významná i výraznou, byť poněkud podivínskou postavou císaře a krále Rudolfa II, který udělal Prahu nejen svým sídelním městem ale i střediskem tehdejší vědy a umění a zejména se zapsal do našich dějin vydáním majestátu o náboženské svobodě.

Pobělohorskou dobu jsme si zvykli hodnotit jako dobu temna a lze říci, že to tak opravdu bylo. Rekatolizace, germanizace, druhé nevolnictví. Války pro cizí zájmy a násilné verbování, inkvizice a čarodějnické procesy.

I v této době lze ale najít některé pozitivní úkazy.

Lidová kultura, inspirovaná nesporně významným barokním uměním, hudba starých českých mistrů, rebelie utlačovaných vrstev a legenda jejich odvážných vůdců. Pakosta, Matouš Ulický, Kubata, Kozina a řada dalších jsou představiteli odporu proti sociálnímu, náboženskému ale i národnostnímu útlaku. Našly se ovšem i mezi katolickým kněžstvem osvícené osobnosti, jako byl například Bohuslav Balbín, nebo Beckovský.

Tím více se do našich tradic zapsalo národní obrození, které obnovilo vědomí národní sounáležitosti a dokázalo vytvořit nejen kvalitní literární a umělecký projev ale v roce 1848 i první politický program a první pokus o národní ozbrojené sbory. Druhá polovina 19. století je nesena už novou úrovní emancipace obrozeného národa. Literatura, hudba i výtvarné umění dosahují světové úrovně. Státoprávní hnutí prosazovalo stále více autonomie, vznikaly nové spolky a politická seskupení, vzniká národní průmysl a finančnictví. Z tělovýchovné organizace Sokol vzniká základ pro budoucí národní armádu. Na konci 19. století jsou Češi už moderním národem, připraveným k vytvoření samostatného státu na občanském a národním principu.

Byly tu ale i problémy, které poznamenaly následující vývoj. Z nich nejzávažnější byla početná německá menšina, která byla, díky habsburské politice, privilegovaná, vlivná a často i majetná. Našli se mezi nimi takoví, kteří stáli o dobré soužití s Čechy a projevovali dobrou vůli. Většina se ale hlásila k monarchii a od roku 1848 i k rozvíjejícímu se pangermánskému hnutí. A to tím silněji, čím výraznější bylo emancipační hnutí původních obyvatel – Čechů. V té době už také docházelo k prvním střetům mezi oběma národy.

První světová válka kromě mnohých utrpení a tragických osudů přinesla i vzepětí národního odporu. Ten vedl nejen k domácímu odboji zpravodajského a politického rázu ale i vytvoření poměrně mohutné zahraniční armády – československých legií na Rusi, ve Francii a v Itálii.

První republika, která vzešla z protihabsburského odboje byla nejen vybojována zahraniční akcí, domácím odporem a vojenskou silou legií, byla i logickým a přirozeným výsledkem státoprávního hnutí, které jednoznačně k samostatnému státu směřovalo od roku 1848. Ovšemže vznik republiky nebyl snadnou záležitostí. Hned v prvních měsících své samostatnosti musela své hranice ubránit proti polské a maďarské agresi a ozbrojenému vystoupení německých menšin.

Republika československá byla úspěšným a prosperujícím státem i když ani ona nebyla bez problémů. Tržní ekonomika vedla k občasným krizím se stoupající chudobou a nezaměstnaností vlivem pravicových politiků a některých policejních horlivců docházelo k tragickým událostem při střelbě do demonstrací. Přesto ale měla republika řadu pozitivních prvků, včetně občanských svobod a vyspělé menšinové politiky. Prezident Masaryk byl celosvětově uznávanou osobností a E. Beneš byl spoluzakladatelem Společnosti národů a významnou postavou evropské diplomacie. Československo bylo státem, který uspěl. Nikoli státem, který selhal, jak se někdy v některých propagandistických textech tvrdí.

Ohrožení republiky agresivním nacistickým Německem vedlo nejen k vybudování moderní armády a  důmyslného pohraničního opevnění ale i k projektu kolektivní bezpečnosti v Evropě. Československá diplomacie zde hrála významnou roli.

V  krizi roku 1938 českoslovenští občané projevili obdivuhodnou kázeň a odhodlanost při obou mobilizacích a nebylo jejich vinou, že jim nebylo dopřáno s plným nasazením bojovat. I tak je ale nutno si uvědomit, že  tehdy to nebylo bez výstřelu. V pohraničí se bojovalo a Československo tak bylo ve válečném stavu s nacistickým Německem už od září 1938.

Léta 1939 až 1945 byla poznamenána genocidou, prováděnou německými nacisty na našem národě a totálním drancováním hospodářského potenciálu země. Také ale významným odbojovým hnutím, které bylo přes názorové rozdíly mezi jednotlivými odbojovými proudy mimořádně jednotné a zachovalo jako celek věrnost exilové vládě a prezidentu Benešovi. Úcty se dostalo i vojákům zahraničních armád, bojujících v Polsku, Francii, Velké Británii , severní Africe a SSSR. Uznání Československa jako spojeneckého státu bylo  velkým úspěchem zahraniční vlády ale také domácího i zahraničního odboje. Za připomenutí stojí také to, že právě České země se vyznačovaly velmi nízkou mírou kolaborace s okupanty.

Poválečné období v letech 1945 až 1948 bylo ve znamení socializující demokracie při zachování občanských svobod a pluralitní demokracie. Zbavili jsme se dlouhodobého a velmi nebezpečného problému, agresivní německé menšiny. Dokázali jsme přijmout výzvu k úspěšnému osídlení pohraničí a pozitivním krokem bylo i znárodnění bank, nerostného bohatství a těžkého průmyslu. Naděje ale neměly dlouhého trvání. Svět ovládla studená válka a nelze říci že by SSSR byl jediným jejím viníkem.

Padesátá léta byla ve znamení politické perzekuce ale také odporu proti ní. Studená válka postavila proti sobě mnohdy osobnosti, které ještě nedávno spolu bojovaly proti německému nacismu a nyní se často ocitaly na opačné straně barikády. Reakce na tehdejší události byly mnohdy přehnané a nekontrolovaná moc dávala  příliš mnoho pravomocí do rukou patologických kreatur nebo bezohledných kariéristů. I tehdy bychom ale našli pozitivní momenty. Pomalu se odstraňovala chudoba a nezaměstnanost prakticky zmizela. Lékařská péče byla bezplatná a stávala se stále dostupnější.  Kolektivizace s sebou sice nesla řadu přehmatů a nespravedlností, celkově ale vedla k moderní zemědělské výrobě a značné potravinové soběstačnosti. Také je nutno si uvědomit, že západním mocnostem nešlo nikdy o naši svobodu a prosperitu ale výhradně o moc, trhy a politický vliv.

V době studené války jsme jako Československo spadali  do sféry východní velmoci, tedy SSSR. Ten už byl v té době supervelmocí a také se tak choval a to v dobrém i zlém. V této souvislosti mu mnohé vytýkáme a to právem, zejména jeho vůdčí roli v invazi pěti zemí v srpnu 1968. Musíme si ale uvědomit několik věcí pro srovnání:

1. SSSR nás nechtěl zlikvidovat jako národ na rozdíl od nacistického Německa
2. SSSR nelikvidoval naši státnost tak, jak to dělá současná EU a to dokonce za pomoci některých našich vrcholných představitelů
3. SSSR neničil naše hospodářství tak, jak to v současné době dělá kolektivní západ a nemožná politika EU
4. SSSR nás nezatahoval do vzdálených konfliktů, nám zcela cizích jak se to děje dnes.

A to je důležité mít na paměti.

Uvolňování 60. let se projevilo postupně ve všech oblastech života. Více úsilí a prostředků se věnovalo potřebám lidí, rozvíjela se kultura a v kinematografii se dokonce mluvilo o československé filmové vlně. V tisku a ve vzdělávání se prosazoval liberálnější styl a hledaly se nové cesty k rozvoji hospodářství. Ustaveny byly komise k prošetření nespravedlností minulého období.

Slibný vývoj vyvrcholil v roce 1968 hnutím za socialismus s lidskou tváří který získal značnou podporu veřejnosti a vzbudil zájem i ve světě. Bohužel ale narazil na velmocenské zájmy a některé příliš radikální hlasy v médiích posloužily jako záminka k vojenskému obsazení vojsky Varšavské smlouvy. To umožnilo nástup konzervativních představitelů KSČ, kteří udělali vše proto aby pozitivní vývoj ve společnosti i straně samotné zastavili. Zvláštní roli zde sehrál pragmatický politik G. Husák, který sám byl v padesátých letech nespravedlivě vězněn a neměl mnoho důvodů zavrhovat reformní kurs ale střízlivé hodnocení situace ho dovedlo k poněkud zvláštnímu spojenectví s aktéry nastávající tzv. normalizace. Nicméně to alespoň neznamenalo návrat k praktikám padesátých let.

Ani toto období, přes různá bezpráví, nesmyslná omezení a šikanování nebylo jednoznačně temné. Mnohé bylo vybudováno, mladí lidé zakládali rodiny a kulturní život, i když neustále dozorovaný úřady, měl slušnou úroveň. Izolace od moderních technologií daná embargy západních zemí jako pokračování studené války vedla k vytváření domácích odborných týmů a výzkumu. S nástupem přestavby v SSSR pak lze pozorovat i snahy o řešení nahromaděných problémů.

Převrat v listopadu 1989 vzbudil naději, že další vývoj bude pokračováním pozitivních tradic minulosti při obnově občanských svobod a plné suverenity republiky. Brzy se ale stále více ukazovalo, že tomu tak z vůle domácích elit i mezinárodního společenství tak nebude. Nový režim jakoby navazoval spíše na nedůstojné poměry mezi říjnem 1938 a březnem 1939. Podlézání a lokajství vůči Německu, odevzdání čím dal větší míry suverenity celoevropským orgánům a zběsilá privatizace s asociální politikou a otevřením restitučních nároků církví a šlechty bylo popřením všech hodnot, kterými žila česká společnost po celý běh svých dějin. Závažné se jeví i poškození mezinárodních vztahů, zejména v posledních letech.

Lze říci, že máme mnoho pozitivních tradic, které náš národ a stát po tisíciletí formovaly a na kterých lze stavět konstruktivní ideu státu, na které se lze sjednotit. Dokonce i těžká a temná období mají v sobě  něco dobrého, jak jsme si právě ukázali ať už je hodnotíme jakkoli. Krize, stagnace a úpadek nastává tehdy, pokud se od těchto tradic, zkušeností a idejí odvracíme a snažíme se je ignorovat nebo dokonce zavrhovat.

Důležitou součástí naší společné myšlenky je i geopolitické směřování našeho státu. Není složité ho rozpoznat. Pomůckou je vlastně jakýkoli historický atlas Čech nebo střední Evropy. Naše tradiční orientace je jednoznačně středoevropská, s tendencí na jih, jihovýchod a severovýchod. Jistěže lze říci, že i středověké Čechy se hlásily ke společenství Svaté říše římské ale tam šlo o přihlášení se ke křesťanskému univerzu západní církve a to především  proto, abychom byli zajištěni před germánskou expanzí. Ostatně český stát jako knížectví i království si v tomto společenství zachoval postavení suveréna a císař sám neměl na českém území prakticky žádné pravomoci. Geopolitická orientace tradičně mířila především na Polsko a Uhry, částečně i na Balkán a Rakousy. Později se v tomto duchu rozvíjely tradiční dobré vztahy k Rusku , Rumunsku a Jugoslávii. Vztahy k Francii měly spíš kulturní charakter a v politickém smyslu se příliš neosvědčily, stejně jako vztahy dalším západním zemím. Nepříliš dobré jsou i zkušenosti s členstvím ve vojenských paktech. Vojenské spojenectví v našem případě fungovalo nejlépe tam, kde se utvořilo z nutnosti přímo v krizové situaci na základě společného zájmu. Lze si z toho vzít celkem jasný základní poznatek. Pokud budeme zachovávat svou tradiční středoevropskou orientaci, budeme zemí, která má své místo a význam. Pokud se budeme snažit patřit mermo mocí na západ, jak nám to vnucují mnozí současní lídři, budeme vždycky jen pouhou periferií. To nemusí nutně bránit zahraniční politice všech azimutů, jak ji preferovali ti osvícenější a kvalitnější z našich současných státníků.

Tak taková je tedy idea našeho státu a pokud se dnes potýkáme s tolika potížemi a nebezpečnými situacemi, je to způsobeno především jejím ignorováním a popíráním. Neblahou roli tu hrají zejména média a některé veřejně známé osobnosti, zneužívající svého vlivu na veřejné mínění. Není pochyb o tom, že taková propaganda je i velmi dobře financovaná. To ale není a nemůže být důvodem se společné myšlenky zříkat.

Jiří Pondělíček, člen předsednictva ČSNS