Vznik samostatného Československa po roce 1918 byl završením mnohasetletého úsilí českého národa o obnovení vlastní státnosti. Ta byla dlouhodobě potlačována — nejprve po bitvě na Bílé hoře habsburským absolutismem, později sílícím německým nacionalismem. Vznik republiky tak představoval nejen emancipační akt, ale i návrat k přirozenému právu českého národa na vlastní stát.
Na rozdíl od většiny ostatních menšin v Československu se sudetští Němci s tímto vývojem z velké části nikdy nesmířili. Od počátku první republiky mnozí z nich systematicky bojkotovali československé instituce, odmítali se učit česky, neuznávali Masarykův stát a místo toho se upínali k myšlence pangermánské říše. Již v roce 1935 volili většinově Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, jejímž cílem bylo rozbití republiky. V roce 1938 pak mnozí sudetští Němci vítali Hitlera jako osvoboditele – zatímco čeští občané byli nuceni prchat.
Tím zradili stát, jehož byli občany. Tím se fakticky vzdali práva být jeho součástí. V září 1938 došlo k mnichovské zradě, která byla umožněna právě vnitřním rozkladem, podníceným sudetoněmeckým separatismem. Následná okupace přinesla brutální nacistický teror – popravy českých elit, uzavření vysokých škol, germanizaci a snahu učinit z českého národa podřízený živel. Lidice, Ležáky, Heydrichiáda – to vše se odehrálo na území, které Němci připojili k Říši.
Po skončení války nebyl možný návrat k poměrům před rokem 1938. Válka změnila vše – včetně vztahu Čechů k Němcům. Československá exilová vláda v Londýně, vedená Edvardem Benešem, si byla vědoma, že bez vyřešení německé otázky nelze obnovit plnou suverenitu státu. Beneš proto navrhl spojencům, aby po válce došlo k organizovanému, spravedlivému a mezinárodně garantovanému odsunu Němců z českého území. Tento návrh byl přijat na Postupimské konferenci vítězných mocností v roce 1945.
Tím došlo k mezinárodní legitimizaci toho, co český národ vnímal jako historickou nutnost: vyřešit jednou provždy soužití s menšinou, která se ukázala jako neloajální a nebezpečná. Odsun nebyl aktem pomsty, ale státním krokem na obranu národní existence. Vyjadřoval skutečnost, že zrada republiky nemůže zůstat bez následků. Němci, kteří se chtěli stát součástí Třetí říše, jí byli – a po jejím pádu nesli důsledky.
Ano, během tzv. „divokého odsunu“ v květnu a červnu 1945 došlo k excesům, násilnostem a nespravedlnostem. Právě proto Beneš důsledně prosazoval, aby hlavní fáze odsunu byla vedena organizovaně, pod mezinárodním dohledem a ve spolupráci se spojenci. Mezi létem 1945 a rokem 1947 bylo z českých zemí odsunuto přibližně 2,4 milionu sudetských Němců, asi 300 tisíc osob zůstalo – nejčastěji kvůli doložené loajalitě, smíšenému manželství nebo pro své profesní kvalifikace důležité pro obnovu státu.
Tato skutečnost jasně dokazuje, že odsun nebyl slepou etnickou čistkou, ale cíleným opatřením zaměřeným na eliminaci bezpečnostní hrozby a zachování národní integrity.
Ti, kdo dnes tento proces zpochybňují, často zamlčují, že odsun byl výsledkem mezinárodní dohody, nikoliv svévolným činem Československa. Stejně tak opomíjejí fakt, že Benešovy dekrety jsou právně platné dodnes a byly opakovaně potvrzeny českými i evropskými soudy jako nedílná součást právního řádu České republiky.
Nacismus a komunismus nelze srovnávat, jak se to někdy účelově děje. Komunisté se chopili moci až v roce 1948, zatímco nacisté rozpoutali druhou světovou válku, zavinili smrt milionů lidí a zničili značnou část Evropy. Kdo dnes tvrdí, že Češi neměli právo Němce odsunout, zpochybňuje základní právo každého národa bránit svou státní suverenitu. Takové postoje nejsou jen historicky chybné – jsou nebezpečné, neboť relativizují příčiny války, legitimizují kolaboraci a podkopávají princip národní obrany.
Z historie se máme poučit – ne ji přepisovat. A základní poučení zní: Češi si svůj stát museli vybojovat, zatímco sudetští Němci ho zradili. Odsun byl bolestivý, ale nezbytný. Český národ za něj nemusí sklopit hlavu – naopak, může být hrdý, že jednal rozhodně, v souladu s mezinárodními dohodami a s ohledem na budoucnost. Nepodlehl pomstychtivosti a ani nedovolil opakování národní tragédie.
Michal Ševčík, místopředseda ČSNS